Koza domácí
Koza domácí (Capra hircus) není potomkem jednoho druhu kozy divoké, nýbrž druhů několika. Mezi její předky patří především vymřelá koza keltská (Capra prisca) a koza bezoárová. Člověk vypěstoval na dvacet plemen koz, aby získal jednak dobré dojnice, jednak zvířata jatečná, poskytující maso a kůži. Dobré dojnice dávají ročně 500 až 900 litrů mléka. Některá ušlechtilá plemena, například bezrohá bílá koza sánská, dokonce 1400 litrů! Váha ušlechtilých koz chovaných pro maso se pohybuje od 30 do 66 kg. Na trh bývá ročně dodáno velké množství kůzlat. Jsou i plemena, která nahrazují ovce a dávají dobrou srst na výrobu příze. Koza angorská poskytuje dokonce velmi cennou vlnu. Pěstuje se zejména v tureckých horách. Malá, jen 60 cm vysoká koza kašmírská a koza čínská je známá svou dlouhou, vlnitou srstí.
V naší vlasti nepěstujeme nikde tolik koz jako v některých jižnějších zemích. V hornatých krajích tam vyhánějí lidé kozy denně na pastvu. Jinde žijí stáda koz po celé jaro a léto venku pod širým nebem. Celý den šplhají po stráních i na místech zdánlivě nepřístupných. V některých stádech jsem tam viděl kozy nejrůznějších typů: strakaté, bílé, rezavé, černé, chlupaté i krátkosrsté. I ve tvaru rohů je velká rozmanitost. Většina koz má rohy dlouhé, ohnuté dozadu. Jiné zas mají rohy šroubovitě stočené. Na pastvě dávají kozy přednost listí stromů a keřů před trávou. Proto jsou na jihu velkým nebezpečím pro lesy. Tam, kde se rozmohla pastva koz ve velkém, hynuly lesy. Proto na některých ohrožených místech dochází k zákazu pastvy koz.